Zakarpatská Ukrajina-Polonina Krasna - bkfoto

Expedice Ukrajina – Polonina Krasna
Hrádek, 19h středo-evropského času. Vyrážíme na smluvené nástupní místo k restauraci u Burého. Zde budeme čekat na autobus smluveného dopravce Regabus, který pravidelně pendluje mezi Prahou a Rachivem. Vozí převážně Ukrajince pracující v Praze či na jiných místech republiky...Brně, Olomouci. Naše skupina je tentokráte celkem početná. Společně s námi vyrážejí na expedici dva páry z Frýdku.  
V restauraci probíhá oslava a tak navazujeme různé konverzace, jelikož je pro všechny trochu netypické, vidět tolik lidí s napěchovanými bágly.
Nechybí rovněž společné foto a tak vytahujeme aparáty a pořizujeme první snímky.  
Po hodině přijíždí autobus. Ládujeme bágly do napěchovaného kufru. Dva bágly nakonec musí na záchod.  
Uvnitř ještě najít vhodné místo k sezení a vyrážíme. Nejvíce se nám zamlouvají zadní sedadla ovšem zde spí šofér, takže musíme se ještě usadit jinde. Nakonec mi zbyde dvojsedlo na levé části autobusu ve třetí řadě.  
Po několika kilometrech, na hranici se Slovenskem děláme zastávku na slovenské hranici. Řidič vyhlašuje  desetiminutovou pauzu, takže máme optimální čas na seznámení se s novými členy naši výpravy. Tereza, Radek, Dana a Milan jsou již zkušenými dobrodruhy.   
Po několika kilometrech za Žilinou nás staví slovenská celní policie. Jak se později díky Tomášovi dovídáme je to běžné, ovšem jedna z pasažérek nemá slovenské vízum a musí zaplatit pokutu 50€.  
Po chvilce ovšem pokračujeme dále. V autobuse zavládne klid a všichni se začnou věnovat ukrajinskému filmu, který řidiči pouštějí na obrazovce. Čeká nás dlouhá cesta, do cíle bychom měli dorazit kolem 8h ovšem na Ukrajině neznají letní čas tak, že hodiny jsou zde napřed o jednu dobu.  

Je neděle ráno, překročili jsme Slovensko - ukrajinskou hranici. Je to pro nás už celkem exotická událost. Celnička si mě několikrát prohlížela, ale nakonec fotce v pase uvěří. Zdrženi okolo 2h jsme ještě prodloužili o nějakou tu minutu u okénka směnárny.
Všichni v autobuse teď musí čekat na nás a na to zdá se nejsou zvyklí. Vydělané peníze si mění u domácích překupníků zřejmě přímo ve vesnici, odkud pocházejí nebo znají podstatně lepší místa.
Po několika stovkách metrů je zcela evidentní kde se nacházíme. Řidiči jsou sice na místní silnice zvyklí, ale zdá se, že na těch nerovnostech stejně trpí s autobusem. Jsou opatrnější.
Vjíždíme na autobusové stanoviště v Užhorodě. Divoce blikající neon je toho důkazem, venku se potulují psi a pomalu svítá. Ve městě je celkem klid, …… je přece neděle...

Za městem se nám již otevírají široké pláně této neskutečně bohaté země, louky jsou zde poseté malými keříky, vinice u rodinných domů, mnohdy vidět panské statky uprostřed pastvin, ale opuštěné.
Cena benzinu v přepočtu za 24Kč, obchůdky se spícími prodavačkami, zbožím naházeným na hromadě tak trochu naznačují, že nás čeká skvělé dobrodružství. Vše ještě dolaďuje místní azbuka, kterou je třeba luštit, jelikož doby kdy se ve školách učila je dávno pryč a člověk pokud jazyk nestudoval delší dobu stejně nic v rychlosti nepřečte.

Kolem 8 h místního času dorážíme do našeho prvního  cíle, autobus nás vysazuje ve městě Chust, odkud máme v plánu dále pokračovat s některým z místních dopravců, tzv. maršutkou. Zprvu byly obavy, jestli vůbec někoho v nedělní ráno nalezneme, ale později zjišťujeme, že obavy nejsou na místě a sehnat dopravu nebude žádný problém, jelikož za autobusákem jich je fronta. Jen co jsme vystoupili z autobusu už jsme měli několik nabídek. Vybrali jsme si jednoho za cenu 400 hriven. Zjevně jsme svým příjezdem způsobili dost velký rozruch. Přece jen přeprava 11-ti osob je velice lukrativní, to pak má řidič dostatečně vyděláno na celý den a je nadmíru spokojen. Ostatní museli čekat a pěkně se rozčilovali. Holt tak to tady prostě chodí.

Jízda ve skoro rozpadlém minibusu značky Ford Tranzit, po děravých silnicích, kdy řidič musel často skoro zastavit, aby projel výmoly byla opravdovým zážitkem. Málokdo věřil, že dojedeme až na dohodnuté místo. S takovou zátěží prokázal Tranzit svou odolnost. Cesta do Koločavy trvala cca 1,5h. Vzdálenost kolem 65km. Před četnickou stanicí v Koločavě jsme se ocitli kolem 9h. Slavná Četnická stanice byla v tu dobu liduprázdná. V neděli ráno, až na majitele hospody jsou totiž všichni v kostele. Zde bylo otevřeno. Po dlouhé jízdě jsme mněli možnost konečně uhasit žízeň. Nádherné počasí, krásné kopečky v okolí vesnice nám naznačily, že pobyt v těchto končinách bude skvělou zkušeností. Ubytování máme zajištěno v prastaré dřevěnici hned naproti Četnické stanice. Bydlí zde 69-ti letá usměvavá babička, která by mohla vyprávět kdejaké příběhy o životě místních lidí, jen kdyby ji člověk lépe rozuměl. Nabízí ubytování pro 9 lidí, ale nás se nakonec vleze 11. Musíme na ni ovšem chvíli počkat. Dovídáme se od místního kluka, který pobíhá kolem branky, babička je zrovna u své dcery na druhém konci vesnice, zřejmě na nedělní oběd. Čekáme tedy na Četnické stanici a dáváme si pivo, ku podivu se jedná o českého ježka a tak vesele zapíjíme poslední řízky, které zbyly z cesty. Po chvíli přichází babička a my jdeme omrknout ubytování. Vše krásně starobylé, od postelí po výzdobu v místnostech. Specialitou ubytování, kterou by zde člověk absolutně nečekal, je navíc nabídka využití místní sauny což se může navečer hodit

Jdeme se tedy všichni ubytovat. Vybírám si starou postel pod střechou. Všude nad hlavou je vidět opuštěné vosí hnízda, sem tam nějaká ta dírka ve střeše, ovšem dřevěná zeď kolem okna zdá se být skoro průhledná. Říkám si, jaký to bude fajn spánek v takto provětrané místnosti a taky že byl. V postelové matraci sice nějaká ta pružina chyběla, ale dalo se to nakonec vydržet, v noci jsem neměl žádný problém a spalo se prostě výborně.   

Do večera bylo ještě daleko a tak jsme si mohli vybrat jak strávíme odpoledne. Někteří se rozhodli lépe poznat místní historii a navštívit zdejší muzeum Ivana Olbrachta či místní zajímavé kostelíky, jiní volili poznat nové lidi v místních hospůdkách a další udělat poznávací procházku a podívat se na celou vesnici hezky shora. Osobně jsem zvolil vyběhnutí na první blízký kopeček. S Liborem, Radkem a Víťou jsme si vytipovali cíl a jen tak narychlo se vydali na krásný kopeček ležící nedaleko nad vesnicí. Cestička kolem sametových polí byla příjemná. Během několika minut jsme již celou vesnici viděli pěkně shora. Zachtělo se nám ovšem vidět stále více a tak jsme postupovali výš a výš. Každý dosažený kopeček nás hnal stále dál až jsme nakonec skončili nahoře na polonině ve výšce kolem 1200 m n.m. odkud byl již fantastický výhled nejen do údolí, ale i na všechny okolní vrcholy tyčící se až do výšky kolem 1700m n.m. Vesnice Koločava se táhne údolím kolem všudypřítomných kopců, její délka je až 15 km, s celkovým počtem  8000 obyvatel změnila moje první představy. Vesnice je navíc roztažena do mnoha dalších větví. Překvapilo nás množství kostelů. Od dřevěných po typicky zářící klasické pravoslavné. Zajímavostí je historie jednoho z nejstarších zachovalých dřevěných kostelíků. Za totalitního režimu byly kostely předělávány na ateistické. Tehdejší mocnáři do nich umístili obrazy Gagarina a prohlašovali jej za Boha. Lidé museli povinně tyto kostely navštěvovat a klanět se těmto obrazům. Vesnice má základní i střední školu, kolem cesty najdeme spousta malých obchodů, zprvu trochu neviditelné, jako kdyby zatajené a uvnitř celkem slušně vybavené. Zajímavě zde funguje autobusová doprava, prioritou je zde zřejmě doprava dětí do školy, v neděli pak tyto autobusy fungují pro svoz osob do kostela a následný rozvoz z něj. Autobusy klasické žluté barvy připomínají typický styl známý z amerických filmů. Ve vesnici je několik starých informačních tabulí týkajících se okolní přírody s ručně kreslenou mapou. Samozřejmostí je socha spisovatele Ivana Olbrachta, který zde několik let žil. Na jeho památku zde vzniklo i muzeum, kde se můžeme dovědět více o jeho působení v této oblasti, jak již bylo řečeno výše.  

V četnické stanici se pak na pamětní tabuli instalované před několika léty v rámci 100-letého výročí můžeme dočíst o pobytech skautského oddílu "dvojka" v čele s Jaroslavem Foglarem. Oddíl skautů z Prahy zde zažil nezapomenutelné chvíle v oblasti Siněviru, které se tehdy zapsaly do kroniky oddílu tučným písmem. Spolupráce byla před několika léty obnovena a při této pamětní příležitosti byla vyvěšena i zmíněná pamětní česko-ukrajinská deska.

Je večer, naše hostitelka babuška, nabízí možnost ochutnání místní kuchyně a zve na večeři. Samozřejmě jde o klasický ukrajinský boršč. S návrhem souhlasíme a babuška se pouští se svou dcerou do práce. Po dvou hodinách je vše připraveno. Před domem si pochutnáváme na skvělé specialitě. Jako bonus leží na stole domácí sýr a vařená vejce. Prostě parádní hostina. Postupně se střídáme v sauně. Místnost s pecí a důmyslným ohřevem kamení a vody v kombinaci se studenou vodou v nádobě si jen stěží člověk dokáže v takovém domečku skutečně představit. Dokonale vyhřátá místnost cca na 100 překvapí i zkušeného odborníka. Prostě geniálně vymyšlené místo pro uvolnění od každodenní těžké práce a námahy. Člověk by něco podobného ve starém dřevěném domečku nečekal.

Po večeři se někteří ještě vydávají do místních podniků, z cílem navázati komunikace se zdejším obyvatelstvem. Ostatní jdou spát. Další den nás přece jenom čeká náročný výstup s těžkými bágly na nedaleký hřeben, kterým plánujeme dojít do oblasti vesnice Usť Chorno, kde se chystáme za dva dny opět ubytovat.

Je pondělí ráno, 4:40 místního času. Zvoní mi budík. Tak akorát abych stihnul vyběhnout ven a při východu slunce udělat několik zajímavých snímků z této úžasné oblasti. Beru stativ na rameno a vyrážím do terénu na místní kopec nacházející se hnedka nad vesnicí, kde mají místní ještě několik svých oplocených políček což dovolí lépe komponovat snímek. V ranním světle vypadají políčka kouzelně. Světelné podmínky nejsou sice ideální, ale i tak vycházející slunce vykouzlí člověku úsměv na tváři, zahřeje, vzbudí v člověku vděčnost a poděkování Bohu za ranní povzbuzení do dalšího dne.

Cestou zpět k naší chaloupce slyším zvonit první krávy vycházející ze svých domovů na ranní pastvu, na zelené pláně, i vysoko do hor. Zvířata zde mají propracovaný systém svých stezek. Samy si jdou ráno na pastvu a večer se naopak samy vracejí do svých domovů a to dokonce v organizovaných skupinkách. Člověku se až nechce věřit. Krávy se pasou nikým nerušené mezi křovím či na zelenajících se loukách. Odhadem jsou schopny se vzdálit i na 10km vzdálená místa a večer bez problémů pak nacházejí cestu zpět do svých domovů.

Je 9:30 ráno. Po budíčku, ranní hygieně a vydatné snídani, doplňujeme zásoby ve vedlejším krámku, loučíme se s naší babuškou, bereme bágly a vyrážíme na plánovaný trek směr Ust Chorno. Před vchodem pořizujeme společný snímek, pak se ovšem nad námi objevuje tmavý mrak a začíná lít tak intenzivně, že máme co dělat abychom všichni stihli přeběhnout na protější stranu ulice, pod střechu do četnické stanice. Liják a blesky jsou tak intenzivní, že kapky odrážející se od země jsou rozprašovány a unášeny větrem i pod přístřešek hospody. Musíme tedy chvíli počkat a tak si někteří ještě krátí čas posezením u ranní kávy. Dle předpovědi se jedná jen o přeháňku, takže naše putování nevzdáváme a čekáme na lepší podmínky.

Předpověď na dnešní den není zrovna ideální. Přeháňky se mají v určitých intervalech opakovat jak tomu v tomto období bývá a pokud by měly být takové intenzity, jakou jsme zažili ráno, stoupání na hřeben by nám mohlo způsobovat nemalé problémy. Opět vychází hřejivé slunce a nálada se okamžitě zlepšuje. Volíme tedy rychlý výstup po červené stezce. Zprvu vedoucí asfaltovou cestou táhnoucí se vesnicí, později odbočujeme na chodník, který po několika desítkách metrech přechází na polní cestu, která již vede k samotnému hřebeni. Pomalu nabíráme výškové metry. Na samotný hřeben je třeba vystoupat kolem 1000 výškových metrů. Cestu nám zpříjemňuje lesní úsek na jehož konci rozcestník hlásí 970m n.m. Dále pokračujeme k dalšímu cíli, kterým je místní radioreleový opakovač, tedy radiokomunikační stožár, u něhož děláme pauzu. V dáli ovšem, pozorujeme blížící se bouři a naší jedinou možností jak zůstat v suchu je nalezení vhodného úkrytu v budově stanice. Ta je ovšem zamčená a tak nezbývá nic jiného než najít střechu nad hlavou ve vedlejší budově, u již nefunkčního diesel agregátu . Po chvílí ovšem spozorujeme blížícího se člověka, od něhož se dovídáme, že zde na vysílači dohlíží na chod celého systému. Je to náš zachránce poslaný z nebe a tak nacházíme před blížícím se dalším přívalem deště střechu nad hlavou v jedné z opuštěných místností. Po přeháňce a odeznění dunící bouře postupujeme nahoru a zdoláváme poslední stovky výškových metrů na jeden z nejvyšších vrcholů celého pohoří nacházející se ve výšce kolem 1500m n.m. Na doporučení místního hlídače se dva Tomášové ještě vydávají načerpat vodu z místního kvalitního pramene. Ostatní se drápou dále na kopec a kochají se skvělými výhledy nejen na Koločavu, ale i na protější překrásné poloniny porostlé úžasným zeleným kobercem. U pramene pobíhá stádo pasoucích se koní. Po několika hodinách chůze dosahujeme tedy vrcholu. Vzhledem k dešťové přeháňce se vršek ovšem ocitá v mlze, ale zdá se, že je to jen na chvíli takže nás to nijak nerozhodí a pokračujeme v putování za svým cílem.

Přechod hřebene není zas tak náročný, ovšem s těžkými batohy na zádech je situace poněkud jiná. Na celý přechod máme dostatek času jelikož je rozložen na dva dny a tak děláme na vrcholcích pravidelné přestávky. Kocháme se neskutečně nádherně vlnícími se poloninami. Mraky pomalu, ale jistě ustupují. Ikdyž doposud bylo vše jako v pohádce, po několika kilometrech chůze po hřebeni se nestačíme divit. U cesty či chodníku nebo jak to nazvat leží hromada ocelových trubek a to pěkně velkých trubek. Je jich celkem 11, přesně jako nás. Každý zalézá do jedné a pořizujeme si společný snímek. Proč tady je potrubí o průměru 1,5m, tloušťce 20mm a délce 10m můžeme jen spekulovat. Každopádně zdá se, že to souvisí s místním plynovodem vedoucím po samotném hřebeni skoro celého pohoří.  Z tohoto důvodu je zde i celkem vyježděná cesta. Zřejmě jsou zde prováděny i pravidelné obhlídky. Překvapivé je rovněž uložení potrubí. Je totiž zakopáno do země. Na kopci je totiž tolik půdy, že bylo jej možno bez obtíží zasypat. Tohle by třeba na Fatře neprošlo a nebylo ani realizovatelné. Zřejmě to byla ovšem nejlepší možnost a technika pro realizaci takové trasy v ruských zemích vždycky byla. Naše cesta dále vede pěkně po hřebeni do kopce, z kopce, od vrcholku k průsmyku a nevidno cíle. Za každým dobytým vrcholem vidíme zase další a další na které je třeba se vyškrábat či ze kterého je třeba se zase skutálet.

Každé pauzy si na vrcholcích samozřejmě užíváme, jak se dá. Paráda, nemůžeme se nabažit neskutečných pohledů na poloniny. Rozlehlé lesy se táhnou hluboko do údolí, svahy hor vypadají jak perské koberce. Stopy civilizace v nedohlednu. Divočina, úžasný a tajemný karpatský les se svou nedotčenou zvěří, kde vládne medvěd, vlci a jeleni, kam člověk nevkročí. Myslivcův ráj.

Protější kopce s poloninami stoupající do výšek 1500 až 1700 vypadají nádherně majestátně. Každý kopec bude skrývat své tajemství. Všiml jsem si, že některé jsou poseté kamením a zdá se, že na nich možno objevit i nějaký ten keřík kosodřeviny a jiné zase holé ihned nad hranicí lesa což nutí člověka se zamyslet proč tomu tak asi je. Zdá se, že některé prostě vznikly v jiném časovém období.

Postupujeme pomalu, na jedné ze zastávek někteří objevují stádo oveček s pastevci. Ovečky se klidně pasou na zelené trávě kolem vodního pramene. Tohle už člověk u nás jen tak nevidí. Pro všechny je to nezapomenutelný zážitek. Psi pobíhají kolem. Pastevci mají vše pod kontrolou. Jeden z nich je na koni a běhá kolem něj malý pejsek, ale někam společně odchází. Nerozumíme místnímu systému a pro dotaz je daleko. Jelikož se nám přes další vrcholek už moc nechce, volíme kromě Radka, ovečkami vyšlapanou cestičku přímo po vrstevnici. Cesta za kopcem vede stejně jak jinak než dolů.

Únava se stupňuje a čas pokročil natolik, že začínáme pomalu uvažovat o vhodném místě k bivaku. Jsem trochu pozadu, protože se musím neustále ohlížet po krásném okolí a jelikož je už podvečer, začíná být slunce optimálně nakloněno což je pro mě čas ke hledání vhodných kompozic. Fantastická zeleň čerstvě porostlého borůvkového koberce a nové listy karpatského lesa začínají doslova zářit ve večerním slunečním svitu. Plynule se vlnící terén poskytuje divákovi ten pravý požitek. Jedním slovem krása.

Před kopcem zvaným Gropa, cca 1450m n.m. volí většina, kromě Radka a Terezy, vyšlapanou stezku po vrstevnici. Nacházejí zde, nedaleko pod vrcholem úžasné místo k noclehu. Příjemný žlábek nedaleko vodního pramene na východní straně kopce s úžasným pohledem do hlubokého údolí. Před několika dny zde evidentně roztály poslední zbytky sněhu. Je zde sice trochu vlhčeji, ale zdá se, že místa pro všechny stany na suchu zde bude dost. Neleníme, jelikož hlad dává o sobě patřičně vědět, vytahujeme vařiče a během několik minut zde voní jako v jídelně. Teď už zhruba víme, kolik budeme potřebovat energie na další den. Bude nás čekat podobně dlouhá trasa ovšem tentokráte s klesáním do údolí. Nenechám si uniknout poslední sluneční paprsky a tak přichází na řadu stativ, který celou dobu vláčím sebou. Přece jen těch několik kil navíc se při takové cestě celkem projeví a musím uznat, že Ti co takto prohlašovali mněli pravdu. V mém případě vidina noci strávené pod vrcholem slibovala krásné večerní výhledy a hlavně nadějný východ slunce, který jsem si moc přál v těchto končinách zažít. Nečekám na nic jelikož vím, že nejlepší momenty dne, na které fotograf celý den čeká jsou na dohled. Vybíhám na kopec. Vybírám vhodné místo ze kterého je výborný výhled. Není to daleko. Všude kolem nefalšovaný klid. Vane slabý, ovšem chladný vítr a pokud člověk takto stojí, za nějakou tu minutu v takových podmínkách lehce prochladne. Jelikož je večer, doufám, že na okraji lesa uvidím i nějakou tu zvěř ovšem nakonec nezahlédnu nic. Slunce pomalu padá za obzor, kde se nakonec objevuje několik mračen. Na hřebeni, kterým jsme prošli se tvoří jemná mlžná čepice, postupně rozfoukávána větrem. Obloha je jasná. Občas prolétne po obloze nějaký ten mráček. Cvakám několik záběrů. Pozvolna si užívám dlouho očekávané atmosféry. Záběry směrem k západu nejsou optimální. Nad hlavou se obloha začíná pomalu červenat - krása. Stmívá se. Musím se vrátit do tábora a dokončit přípravu na nocleh.

Dole pod kopcem je to jak v jídelně. Široko daleko voní různé druhy konzerv či vlastních specialit. Mám ještě jednu fajn klobásu tak ji rychle hodím do sebe aby si pro ni v noci náhodou nepřišel nějaký chlupáč. Na večer jsem si přichystal i hudební zážitek a tak i když je již tma, vytahuju malou flétničku a snažím se z ní dostat alespoň několik tónů. Neuvědomil jsem si ovšem, že na tyto zvuky může zareagovat jeden z obyvatel místního lesa. Zhruba po minutě pískání si na poslední chvíli všímám, že se přímo na mě řítí nějaká koule.  Na poslední chvíli uhnu. Sova! Prolétla v domnění, že se jedná o potencionální potravu jelikož je ptákem reagujícím na vysoké tóny. Myslí, že jsem měl štěstí. Případnou srážku bych jen těžce rozchodil.  Jdu spát. Kdo ví, jestli nás v noci náhodou ještě nenavštíví nějaký nezvaný host. Nastavuji ještě budík, abych ráno před svítáním stihl vyběhnout na kopec. Časově vychází na dobu něco před 5:00.

Rána, jak to už na horách bývá, se někdy nejde dočkat a tak se sám probouzím už o hodinu dříve. Pohled na oblohu slibuje zajímavé podmínky. Je chladno, ale obloha je jasná. Teplota dosahuje odhadem cca 5-ti stupňů. Rychle vytahuji stativ, beru foťák a běžím na kopec. Stavím stativ na večer vyhlídnutém místě a pořizuji první testovací snímky. Z dálky se blíží několik mraků což mě na okamžik trochu zneklidní ovšem chvíli na to zjišťuji, že se vlastně objevily pro pořízení lepších záběrů ranní atmosféry. Právě v době, kdy se na obloze objevují první paprsky slunce jsou tyto mraky nádherně načervenalé a tím je dotvořena dokonalá scéna. Opravdu nádherná podívaná. V táboře většina ještě spí což je trochu škoda. Taková nádhera. Paprsky slunce postupně zalévají jedno údolí za druhým a po krátkém čase je již slunce nad obzorem tak vysoko, že by se člověk mohl opalovat. Sluneční svit po chvíli probudí i toho nejtvrdšího spáče. Vracím se do tábora a z dálky již cítím čerstvě uvařenou kávu Vidím usměvavé kamarády plné nového elánu do další cesty. Ráno začalo opravdu krásně.

Krátká snídaně ze zbylých zásob, balíme věci do báglu a po chvíli vyrážíme dále za Radkem a Terezou, kteří postavili stan o něco dále. Prodíráme se opět hustými borůvkovými keři. Procházíme kolem vodního pramene a po několika stech metrech se dostáváme k hlavní stezce. Naše cesta vede dále po hřebeni, procházíme průsmykem částečně zarostlým nádherným karpatským bukovým lesem. Ještě jsem nikde neviděl takto nízko rostoucí bukové stromy, odspoda až nahoru s krásnou listnatou korunou. Ten les je opravdu zajímavý a při pohledu pod stromy je vidno lehký travný porost mechového charakteru jakby byl pravidelně udržován zahradníkem. Procházíme zde kolem salaše, kde máme štěstí a potkáváme zrovna dva pastevce s koňmi a vozíkem, kteří zde zrovna před chvílí dorazili z vesnice. Vyptáváme se co dělají a jak to tady chodí s dravou zvěří a jak s dobytkem. Dovídáme se o medvědovi, který před časem, jen několik desítek metrů od salaše roztrhal vzrostlého býka. Při této představě chodí mráz po zádech. Medvěda se nepovedlo vyplašit a nezbyly než oči pro pláč. Tak to tady ovšem chodí a místní si holt museli zvyknout. Pokračujeme dále do kopce na další vrchol týčící se do výšky kolem 1500m n. m.  Názvy se pamatují jen stěží, jelikož jsou psány rusky a jsou navíc krkolomné, ovšem je třeba poctivě všechny zdolat. Zkratka vede leda těsně pod vrcholem. Jedná se o mohutný kopec s postupným svahem končícím na vrcholu. Nakonec všichni zdoláváme vrcholek s nádhernými výhledy a děláme krátkou pauzu pro doplnění tekutin.

Po delší době přicházíme k rozcestníku. Není se čemu divit jelikož na hřebeni není kam odbočit. V údolích nejsou prakticky žádné vesnice. Mezi Koločavou a Usť Chorno je jen těžce průjezdná komunikace. Rozcestník hlásí do vesnice buď dalších 11 km  nebo kratších cca 4,5 km. Vzhledem k vývoji počasí volíme kratší trasu po žluté stezce. Vede několik set metrů prakticky zpět po vrstevnici a pak dolů do lesa.

Míjíme stádo několika koní pasoucích se na čerstvé trávě. Jelikož turisté v těchto končinách jsou zřejmě vzácností koukají se na nás z velkým zájmem. Samozřejmě si je fotíme takže zírají na nás ještě víc. Pokračujeme do lesa. Pravého neudržovaného karpatského pralesa. V tomto případě tak trochu kombinovaného. Někdy tak trochu hledáme značení.

Zde by se člověk lehce ztratil a jelikož neznáme terén dáváme obzvláště dobrý pozor. Začíná hřmít a z nebe padají první kapky. Vyšlo nám to akorát. V lese jsme před vodou přece jen trochu lépe chránění. Každopádně je lepší se trochu dovybavit a tak volíme technickou oblékací přestávku. Pokračujeme za doprovodu padajících dešťových kapek. Bouře se přestěhovala mimo náš sestup. Díky strmému sestupu dostávajíc zabrat naše kolena. Tomáš C. je na tom asi nejhůře a situace se nám trochu komplikuje ovšem s občasnou naší pomocí se pomalu dostáváme dolů. Vzhledem k dešťovému počasí se ovšem svah v lese stal tak trochu kluzištěm a tak je třeba dávat obzvláště pozor. Cesta se zdá být celkem dlouhá. Hádal bych, že má nakonec více než co bylo udáváno na tabuli rozcestníku. Traverzujeme dolů dalším a dalším svahem. Převýšení je evidentní a začínají se mi silně ozývat puchýře na celém chodidle. Zřejmě vzhledem k charakteru počasí a více vrstvám ponožek. Už když se zdá, že jsme dole je vidět, že je třeba překonat ještě zarostlou pastvinu, kus lesa a pak se před námi objevují první známky civilizace. Stezka končí až dole u řeky kolem které vede místní celkem široká komunikace po níž se prohání jedno nákladní auto za druhým. Občas zde projede i nějaké to osobní auto, vidíme motorku a několik pěších. K našemu překvapení je zde vyhrazené odpočívadlo s přístřeškem a velkým parkovacím prostorem. Rychle běžíme odložit těžké bágly a zchladit nohy v ledové vodě protékající řeky. Řeka ovšem prapodivně zapáchá a všechny kameny jsou poněkud oslizlé. Buď je to zřejmě způsobeno hlíněnými nánosy nebo spíše by šlo situaci přisoudit místnímu odpadnímu hospodářství. Řeky v těchto končinách mají totiž funkci odpadní stoky. Vše co je třeba vyhodit, putuje do řeky. Z tohoto důvodu jsou všechny dosti znečištěné a zaneřáděné různým odpadem. Situace se na vesnicích sice začíná trochu měnit, ovšem jde to jen pozvolna.

Po krátké pauze u odpočívadla pokračujeme hledat do vesnice Usť Chorno nějakou restauraci a nocleh. Ten na dnešní noc objednán nemáme a spát ve stanu se nejeví v deštivých podmínkách nevhodné. Jelikož turisté se zde objeví jen zřídka, místní lidé si nás ihned všímají, ptají se, odkud jdeme, kam máme namířeno a odkud jsme. Ihned získáváme první nabídku ovšem po krátké obhlídce Tomáše D. usuzujeme, že bychom zřejmě udělali chybu a tak jdeme dále hledat nejspíše nějakou hospodu, kde bychom mohli sehnat oběd. Jedna z restaurací je evidentně nefunkční, druhá bez jídla. Nakonec nám nabízejí jídlo v místním bistru, které se zdá být nejnavštěvovanější. Vedle je hnedka obchod což je super protože po obědě můžeme nakoupit i něco do zásoby. V bistru se ptáme na ubytování. Zdá se, že vědí jak se o naši početnou skupinu postarat. Po krátkém telefonickém rozhovoru s majitelem prodejny vysíláme dva členy na obhlídku terénu do jednoho z místních „penziónů“. K našemu překvapení se vracejí s úsměvem. Vypadá to, že zde budeme s ubytováním nadmíru spokojeni. Máme radost a tak objednáváme jídlo, pivo a vodku na zahřátí. Ostatně podobně tady dělají všichni. S jídlem je to sice trochu divoké jelikož si trochu pleteme pojmy jako je „rizeň“ což považujeme za řízek a ono je to vlastně rýže. Pak se situace vysvětlí a tak všichni dáváme sekanou s bramborem a výborným salátem, který mimochodem připravují z čerstvě koupeného zelí vedle v obchodě. Samozřejmě nesmí chybět výborná klasická polévka – boršč se smetanou. Hostina jak má být a cena víc než vyhovující. Za cca 60 korun zde máme celé menu i s pivem.

Po výborné hostině se jdeme ubytovat. Nabídka zní výborně. Třípatrový barák se společenskou místností, kuchyňkou, saunou, novodobou koupelnou a velkými pokoji s prostornými skříněmi a velkými postelemi. Příjemný, skromný a vstřícný majitel. Prostě lepší ubytování jsme si nemohli ani přát. Po krátkém rozkoukání, rychlé očistě ve sprše a krátkém seznámení s prostory, vyrážíme zpět na obhlídku vesnice. Vzhledem k vývoji počasí na příští dny, je již víc než jasné, že nezbývá nic jiného než setrvat na místě až do našeho plánovaného odjezdu domů.

Vesnice Usť Chorna je situována v údolí a táhne se podél řeky Teresvy takže je ze všech stran obklopena horami. Vytváří tedy dlouhou nudli zpravidla starších domečků, ale najde se zde i několik novějších s pěknou, zdobenou fasádou, okrasným plotem a vydlážděným chodníkem. Není vesnice bez kostela a tak i zde jeden pořádný stojí. Nechybí zde ani škola s hřištěm, občas nějaká ta hospoda a spousta standartních a starých dřevěných domků. Jen kdyby ta komunikace byla v lepším stavu. Vesnicí se prohánějí nákladní vozy naložené většinou dřevem, které je zde hlavní zdrojem příjmů.

Zahlédli jsme i kamion odvážející dřevo někam daleko. Evidentně ho je možno zde pořídit za levný peníz. Řeka Teresva je jak jsem již zmínil je spíše místní stoka než krásná řeka, ale vzhledem k tomu, že je zde již trochu více rozvodněná nejsou na březích vidět žádná hromadná smetiště. Možná je to i přístupem místních lidí a samosprávy, která jak jsme se později dověděli podniká první kroky k „očistě“ vesnice a před časem byl oficiálně započat svoz nebezpečného odpadu. Není to zde ovšem vůbec jednoduché. Při představě, že auto s odpadem musí překonat do nejbližšího města, kde dokážou odpad zpracovat mnoho kilometrů se jedná, na místní poměry o velmi nákladnou záležitost. Každopádně tato snaha působí na všechny více než pozitivně. Na konci vesnice, kde je domečků již poskromnu je postavena krátká dřevěná lávka vedoucí jen přes hlavní koryto řeky, které je v tomto místě užší. Slouží pro místní rybáře, kteří zde nechodí pro zábavu či z relaxačních důvodů, ale aby opravdu měli co na zub. U břehu jsme ten den potkali dva, ovšem jejich úlovek na přípravu oběda by nestačil. Co jiného zde mohou lidé dělat? Jednou z možností je věnovat se těžbě dřeva a jejímu zpracování což je zde pro muže zřejmě zdroj obživy č.1. Ženy se věnují prodeji v místních obchodech do kterých stejně skoro nikdo nechodí nebo pracují na zahradě, kde pěstují základní potraviny potřebné k přežití. Možností moc není a tak není divu, že většina jezdí za prací do zahraničí.

Doba určená k pobytu na Ukrajině utekla jak voda. Blíží se konec našeho pobytu. Nezbývá než sbalit ranec zážitků a batožiny, přesunout se maršutkou ke smluvenému místu nástupu do autobusu, který nás odveze zpět domů. Po rozloučení s majitelem penzionu využíváme služeb jeho souseda, který nás odváží svým mikrobusem značky Mercedes do Tjaciva kde nasedáme na autobus pro nás již známého přepravce „Regabus“ a vyrážíme zhruba v 15h zpět do rodné vlasti. Cesta je pohodová, opět děláme pravidelné zastávky zejména na autobusových stanovištích kde přisedají další ukrajinci pracující v České republice. Kolem půlnoci jsme doma. Plní krásných zážitků na které jen tak nezapomenem.
Pro všechny, kteří mají rádi hory může být výjezd do nedotčených koutů zakarpatské ukrajiny poznáním nového rozměru turistiky.